Jak jsme jeli na výstavu

V sobotu velmi brzy ráno – pro některé z nás ještě v noci – jsme celá rodina vyrazili na výlet do Prahy. Kdo si při vzpomínce na počasí v minulém týdnu a předpověď na víkend pomyslí něco o masochismu, má pravdu. Ale nejeli jsme jen tak, vezly se s námi i Vanilka a Montik, aby se na mezinárodní výstavě koček v Kongresovém centru pokusily získat další certifikáty potřebné k udělení titulů.

Z původního plánu “Neriskujem to, jedem vlakem Brněnským drakem a do Brna k nádraží se cuknem autem” sešlo záhy. Nalodění trvalo poněkud déle (ehm...kdo nás zná, toho to nepřekvapí) a už když jsme míjeli brněnský Globus bylo jasné, že počasí nepočasí, sníh nesníh, jinak než autem se do Prahy včas nedostaneme. Nevím, jestli si svatý Petr přivstal extra kvůli nám, ale počasí na Vysočině bylo nakonec slušné. Trochu “posněžávalo”, ale dálnice byla jen mokrá, provoz mírný a na místo určení jsme se doplácali už před sedmou hodinou ranní, a to jsme se ještě cestou stavili na kafíčkovou půlhodinku na benzínce.

Obě kočičky se zabydlely ve svých klecích celkem rychle. Vanilka dokonce jedla, pila, koukala po návštěvních a vůbec vypadala spokojeně, což mě překvapilo hodně. Když si vybavím její poslední výstavy, které strávila zalezlá pod záclonkou a syčela jako hadice na všechny okolo...úplně jiná kočička. Montana mi pěkně poděkovala za iglú boudičku a celý den z ní nevystrčila nos. Obě holky posuzovala paní Knýová, které žákovala dr. Vidímová, obě dostaly slušný posudek a obě certifikát – Montik CAC (připodepsaný panem C.K.Gulsettem), Vanilka CACIB.

Jirka s Tobíkem mezitím zkontrolovali, jestli stojí Vyšehrad pořád ještě nad Vltavou a co nového se děje v Národním muzeu.

Večer přišel další zádrhelík. V hostelu, kde jsme měli rezervovaný pokoj a kam jsme se večer unavení dotrmáceli, nám sdělili, že náš pokoj právě před chvílí obsadili a už nemají nic volné. No neřeknu, kdybychom přijeli později, než bylo ohlášeno a nebo kdyby na mě neměli kontakt. Naštěstí se dotyčný provinilec okamžitě chopil telefonu a do dvou minut nám sehnal ubytování hned za rohem, protože už jsem začínala vidět rudě a kdo mě zná ví, že jsem kliďas, ale jak se jednou naštvu, tak umím pěkně zaječet. A představa nás pěti, jak někde před osmou večer sháníme na Žižkově střechu nad hlavou mě vytočila celkem spolehlivě. Nakonec jsme na tom vydělali v podobě pěkného třílůžkáče v útulném tříhvězdičkovém hotýlku za stejnou cenu a navíc se snídaní, ale osobně dávám přednost hladkému průběhu, bez adrenalinových meziher.
Vanilka strávila noc klasicky na parapetu okna, Montik kupodivu v nohách postele a vždycky, když seznala, že jsem asi vzhůru, lovila mi pod dekou prsty na nohou, potvůrka.

V neděli posuzoval Vanilku pan Carl Kristian Gulsett z Norska. Vytkl jí jen delší srst na zádech a trochu výše posazená ouška, což už dávno víme, ale jinak se mu naše krémová buchtička s polevou líbila, napsal velmi pěkný posudek a bez problémů udělil CACIB. A protože to byl její třetí (první získala loni v lednu v Bratislavě), má nárok na titul Interšampion.
Montika posuzoval pro změnu švédský posuzovatel pan Martti Peltonen (měli jsme ten den štěstí na Skandinávce :o) ). Byl nadšený v podstatě vším, jedinou připomínku měl k tmavšímu odstínu čokoládové barvy. Velmi se mu líbila Tániččina hlava i s příslušenstvím (oči, ouška) a vůbec její výraz, který několikrát označil jako ”very cute” (velmi roztomilý) a také kvalita srsti, kterou má na kočku s tak velkým podílem bílé opravdu krásně crispi. Říkal, že až po koťatech zmohutní, že to bude velmi pěkná kočka. Moc se omlouval, že nás nezve do rozstřelu, protože měl k dispozici starší a vyspělejší kočky. No kdo by se na něj zlobil, že? Odcházela jsem spokojená a pyšná s novopečenou šampionkou v náručí, protože k nádhernému posudku dostala i třetí CAC.
Zbytek dne jsem mohla už jen v klidu klábosit se známými a čekat na ukončení výstavy. A samozřejmě na kluky, kteří měli vlastní program ve městě.
Cesta domů byla opět rychlá a bezproblémová, až jsem se divila.
Jenže jak se říká: “do třetice všeho zlého..” Abych si propříště nemyslela, že si můžu oddechnout ve chvíli, kdy auto zastaví na parkovišti u domu, cestou ke vchodovým dveřím vypadla (sama nevím jak), předtím tak pečlivě zavřená, dvířka Vanilčiny přepravky a s nimi i Vanilka. V mžiku zaběhla pod auto, pak přeběhla pod další a ... pak už nebylo nic, jen plot potemnělého areálu koupaliště. Krve by se ve mě skutečně nedořezal ani motorovou pilou. Naštěstí se nám podařilo uklidnit poskakujícího Tobíka, auto pomalinku obklíčit a Vanilku vyloupnout z útočiště za předním kolem. Nechci ani pomyslet, jestli bychom ji ještě někdy chytili, kdyby v panice prolezla plotem na koupaliště. Brrr. Ještě teď se mi ježí všechny chlupy, když si to představím.
A na tu zatrolenou přepravku si dám pěkný pozor. Tak dlouho ji máme a všechno zatím v pořádku. Musím vymyslet nějaký zajišťovací fígl. Tohle už nechci nikdy zažít.
Šampionka s interšampionkou se přivítaly s Quelinkou a Želvinkou, pořádně se nadlábly a vše zas vklouzlo do vyjetých kolejí.
Ale na tenhle víkend skutečně nikdy nezapomenu.