O nás  

Kočky jsem měla ráda odnepaměti. První moje vzpomínky patří mourovaté kočce Čikině a černému kocourovi Bertíkovi. Patřili mojí babičce. Jako dítěti mi nepřišlo divné, že se jim postupně mění kresba na kožíšku v případě Čikiny, nebo bílá skvrnka na hrdle v případě Bertíka, pro mě to byli pořád ty stejné kočky a pokaždé jsem se s nimi vítala jako se starými známými.
První kočkou doma u rodičů byla malá nalezená černoška jménem Miška. Nezůstala dlouho. Bydleli jsme tenkrát v paneláku a rodiče zastávali názor, že kočka do paneláku nepatří. Darovali ji známým s domečkem. Její odchod bolel, spávala se mnou v posteli, často jsem si na ni pak vzpoměla.
Druhou byla černá kouřová peršanka Čikina. To už jsme bydleli v rodinném domku. Měla volný přístup ven a odměnila se nám za to třemi vrhy koťátek. První z nich porodila uprostřed kuchyně během přípravy oběda, chtěla být prostě s námi.
Třetí kočkou se stala na dlouhá léta opět peršanka, tentokrát krémová Karen. Skutečná šlechtična. Tu nechali rodiče vykastrovat a přestože i ona měla povoleny vycházky, nikdy se nevzdálila daleko. Jedna noc v dřevníku u sousedů v ulici ji poučila.

Po skončení studií jsme si s přítelem založili vlastní domácnost a čtyřnohou společnicí nám byla fenka německého ovčáka Avalanche Atide. Jen vytoužená kočka nikde.

Dne 8.3.2001 se domácí černobílé kočce jménem Mika paní Šestákové z Kuřimi narodila dvě koťata. Dlouhosrstý kocourek Tomík zbarvený po mamince a krátkosrstá želvovinová kočička. Otcem byl s největší pravděpodobností červenobílý dlouhosrstý kocour, který v té době vládl tamní kocouří komunitě tlapkou pevnou, ale spravedlivou. Koťata jsem poprvé viděla, když jim byly tři dny a okamžitě jsem si malou “ošklivou” želvičku zamilovala. Protože jsem se v té době po nějakém tom kotěti poohlížela, nebylo nic jednoduššího, než si ji zamluvit. Týdny ubíhaly, já pořád marně vymýšlela jméno, s paní Šestákovou jsem o ní mluvila jen jako o želvičce, až jsem se nakonec rozhodla, že jí tohle jméno zůstane. A protože jsme si pro ni přišli na svátek Violy 25.5., má v očkovacím průkaze v kolonce jméno uvedeno ŽELVA VIOLA.
Celých šest let byla naším kočíčím jedináčkem.

Jenže ve mě už dlouho klíčila myšlenka na chov koček. A když už, tak už. Nebudu množit počet “obyčejných” koček domácích (schválně píšu s uvozovkami, neboť tím myslím “bez doložitelného původu”, jinak každá kočka je pro mě rozhodně neobyčejná), těch jsou plné útulky. Chci kočku “značkovou”. Výběr plemene byl jednoduchý. Už dávno mi učarovaly britky s plyšovým kožíškem a medovýma očima.
Po dlouhém výběru a s malou pomocí náhody se dne 10.6.2007 naší druhou (a zároveň první chovnou) kočkou stala britská krémová bikolorka VANILKA Z LUŽINEK.
A už dnes je jisté, že jedna z jejích budoucích dcer zůstane doma jako pokračovatelka rodu.